Dovolená je relax

  Když jsme s nejlepším mužem mého života jeli na jednu z našich prvních dovolených, ještě jsme řešili otázku, kdo bude kdy řídit a kdo navigovat. První nekompromisní prohlášení znělo: „Ženské nemají geny na čtení map, to je nezvratný fakt". Pak jsme několikrát zabloudili. Pak mě přestalo bavit, když jsem na každé páté křižovatce na dotaz - kam mám jet? Dostávala standartní odpověď: „Já nevím..." Pak se o tom nějak přestalo mluvit a když bylo potřeba nezabloudit, řízení záhadně vždycky vyšlo na něho...

na cesti Hnízdilová  

Vraceli jsme se po krásné dovolené u moře domů. Přespali u Benátek a měli dost času na další cestu, protože ještě jeden nocleh byl rezervovaný někde u Ramsau. Tím pádem i dost času, abychom nemuseli pospíchat po dálnici, ale přejeli „kopečky" po romantických klikatých silnicích . Jenže v té době byl - po hrozné havárii - stále uzavřený Tauerntunnel, což nás donutilo najít novou trasu jinudy. Můj miláček byl v dobrém rozmaru, nechal cestu na mě:

„Vyber si, kudy chceš jet, mě je to jedno", prohlásil velkoryse.

Stoupali jsme od moře k Alpám, bylo nádherně, moc jsem nedávala pozor na mapu - tam se ani zabloudit nedá....

Ta silnice vypadala rozumně, směr byl dobrý. Nebylo nám divné ani to, že nás zastavilo mýto - poučeni zkušenostmi, že na téhle trase se vybírá poplatek ledaskde, za dálnice i tunely. No, bylo to trošku dražší, pravda, ale doopravdy jsem znejistěla, až když nám vydali lístek, na které byla i fotka našeho auta. Můj z nejmilejších byl ale v útlumu a dobré náladě, nevyvedlo ho to z klidu. Jeli jsme dál, já vzala mapu a pochopila, že jsem v průšvihu. Ta cesta vedla přes Grossglockner....

Při představě, že jeho milované autíčko, které vidělo sníh jen z garáže a zmoklo jen omylem, muselo teď překonat ten šílený kopec, jsem tušila, že nás čeká partnerská krize a zvolila strategii - mrtvý brouk.

Ze začátku to šlo, jenže ze silnice se začínal stávat klikatý had. A bylo to čím dál tím víc do kopce. To už se moc ukecat nedalo, miláček znejistěl a přišla otázka, která přijít musela:

„Jak je to ještě daleko?"

Špitla jsem, že „asi kilometr" a strategicky si nechala pro sebe, že ten kilometr je na výšku. Nějakou dobu to ještě vydrželo, než pochopil, kudy jedeme. Když oni tam mají u silnice spoustu cedulí, každá hlásá, jak jste vysoko, kde jste...Navíc teploměr v autě začínal ukazovat teploty nejdřív těsně nad nulou, pak kousek pod...no, muselo se to nutně proseknout.

Hrozně se naštval.

Pak mu nezbylo, než se smířit s osudem. Ale pomstil se mi. Zastavil těsně před průsmykem, prý: „Když už jsme tady, musíme se vyfotit". Jeli jsme od moře, oblečeni podle toho - tričko, kraťasy. Byla to fakt romantika, vystoupit z vyhřátého auta, venku -2, sníh, začínající mlha. Hlavně se usmívat a radovat se z výletu :)

Nocleh nám nezrušili, i když jsme přijeli pozdě. Večeři jsme nestihli, dostali jsme čaj a sušenku. Místo vyznání lásky jsem poslouchala hysterický řev hladového chlapa, jaká jsem příšera, že se na mě nedá spolehnout (mimochodem, ON blbě odbočil :) a na závěr přednášky vydal prohlášení:

„Já tě mám rád, dostaneš ode mne, co si budeš přát, ale už NIKDY ti nekoupím mapu!!"

Musím uznat, že tuhle výhružku nesplnil, mapy máme odevšad, kam nás vítr zavál. A jestli jsem dostala všechno co jsem si kdy přála? Nóóó, to je na jiné téma :)